Ahoj všem,
mám tu takový testovací článek. Vybrala jsem k tomu fotku, která se k tomu podle mě celkem hodí. Byla bych ráda, kdybyste se zkusili zamyslet nad mým výrazem v obličeji, a popřemýšleli, co Vám říká nebo jak na Vás působí. Já, když tuhle fotku vidím, tak vidím nejistotu, strach, zvědavost, zájem, ohlížení se za minulostí.
Pláču. Nejde to zastavit. Ublížil jsi mi. Najednou mi přijde, že se mi bortí celý svět. Vtipné, že? Jak vám dokáže čin jednoho člověka zničit naděje, vzít vám optimismus a hlavně vaše sebevědomí. Nevím, co se to děje. Nechápu to. Stalo se to tak rychle. Snažím se Tě pochopit. Proč jsi to udělal? Měl jsi strach? Cítil ses ohrožený? Zahnaný do kouta? Ponížený? Pravděpodobně ano… Píšu Ti omluvnou SMS a doufám, že odpovíš… Hypnotizuju mobil, nic se neděje. Ani píp.
Všichni mi říkali, jaký jsi špatný. Zlý. Sprostý. Neuctivý. A já? Jak kdybych neslyšela, a v hlavě si jen přehrávala ty krásné chvíle. Ty škaredé prostě nebyly. A najednou jsem Tě nechtěla zfackovat, nadat ti, co sis to ke mně dovolil. Chápala jsem Tě. Byl jsi taky zraněný. Chtěla jsem Tě obejmout a utěšit. Že to bude dobrý. Že se všechno spraví. Ale TY jsi tu nebyl…
Nakonec, po týdnu na Neurolu, jsem začala chápat, že musím pokračovat ve své cestě, ve svým životě. Tak jsem začala výletovat s kamarádama, snažila se na Tebe nemyslet, zaměstnávala hlavu i srdce. Bavila jsem se. Opravdu. Po dvou týdnech se to i spravovalo a cítila jsem, že se ke štěstí blížím. Poznávala jsem se víc a víc. Víc a víc se poznávala i se svým nejlepším kamarádem, mou spřízněnou duší, mým zrcadlem a zdálo se, že jsem šťastná. Byla jsem to po dlouhé době zase Já – optimistická, milá, usměvavá na lidi na ulici. Takový sluníčko.
Avšak navzdory tomu, jak šťastná jsem byla, vždy když kolem jelo auto, které mi Tě připomínalo, tak jsem skoro přestala dýchat. Vždy když jsem slyšela Nickelback, vzpomněla jsem si na Tebe… Oops. Something went wrong. Pro neangličtináře – Oops. Něco se posralo.
Jsou to týdny, co jsem ti psala. Tys neodpověděl. No, tak já tu pro Tebe mám pár řádků…
Prostě si jen přeju, abys zvedl tu svoji zadnici, došel za mnou a prostě mi to všechno narovinu řekl! Ne abychom se dávali dohromady. To už nejde. Ale abys zachoval něco z toho vztahu. Ve mně i v Tobě. Že to nebylo falešný, že to nebylo povrchní, že to nebylo nahraný. Že to stálo za to! Že to stálo za tu námahu, čas, ochotu, peníze, nervy… Nesnáším prostě to, když někdo jen tak beze slova zahazuje měsíce nebo roky vztahu. Člověk má právo vědět, kde udělal chybu…
Proč věci komplikovat?
Chybí ti někdo? Zavolej mu.
Chceš se s někým vidět? Pozvi ho.
Chceš, aby tě pochopili? Vysvětli.
Máš otázky? Ptej se.
Něco se ti nelíbí? Řekni to.
Něco se ti líbí? Přiznej to.
Něco chceš? Požádej o to.
Někoho miluješ? Řekni mu to.