Je to už tolik let, ale stejně to vidím jako včera.
Jde ke mně zrzavá sestřička, nese plastový kelímek. Svírá se mi žaludek, neb vím, co mě za chvilku čeká. Bude to přemáhání a boj, říkám si. Vypít aspoň litr kontrastní látky s mým lačným a špatným žaludkem? Já? Tohleto malý děcko, co váží pětatřicet kilo i s postelí? Vystresovaný, hubený, nešťastný? Haha. To bude teda něco.
,,Máš na to hodinu”, řekla.
Mně se sevřel žaludek ještě víc. Ultimáta. Deadline. Oh boy (a kruci).
Začala jsem do sebe hrdinsky kopat tu nechutně sladkou vodu. Ono by to ani nebylo tak hrozný, kdyby to bylo bublinkový. Jenže to bych toho chtěla moc. Není to žádná Mattonka, žejo. A tak jsem usrkávala, snažila se a snažila. Nicméně 40 minut v háji, a já měla jen dva malé kelímky v sobě. To už sestřička byla nervní. To i já jsem už byla nervní, bylo mi hůř a hůř. Díky bohu jsem měla na drátě moji milovanou Ségru. Podporovala mě po telefonu, jaká jsem hrdinka, že to dám. Slíbila, že pak spolu zajdem do kina a na humra! Jen ta představa byla doslova boží. Miluju humra – za předpokladu, že mi ho někdo vypreparuje. 🙂 Sama pro sebe jsem si říkala, že to přece zvládnout musím… Ale bohužel, přistoupila ke mně zrzavá sestřička a začala do mě valit.
,,Musíš to okamžitě vypít. Za chvíli Tě musíme odvézt na tu magnetickou (rezonanci), a to už to musíš mít všechno v sobě.”
,,Když mně to nejde, už nemůžu, je mi na zvracení.” řekla jsem.
,,Dělej, nebo to do tebe napumpuju nosní sondou! A to nechceš.” zaraplila.
Vhrkly mi slzy do očí. Styděla jsem se. Bála se. Cítila jsem se jak nicka, která do sebe nezvládne natlačit ani posraný baryum. V tom jsem uslyšela další ,,Dělej!”, zadržela dech a kopla do sebe půlku kelímku! Úspěch!!!
Bohužel, Slečně Zrzavé to nestačilo. Začala do mě valit další (s prominutím) slovní hovna a to už jsem to neudržela, šlo to ven. Všechno. Měla jsem z toho nátlaku křeče v žaludku jak prase. Co prase, jako kráva! Andělíčci před očima a myslela jsem, že odpadnu. Díky, ty jedna neempatická, ne-dětská sestro. Všechna má snaha, nervy, čas a síla byly fuč. Jakákoliv vůle dál pokračovat a nechat do sebe rvát látky, injekce, kolonoskopy, sondy, byla pryč.
Tohle všechno slyšela moje milovaná Ségra po telefonu. No jistě, že to tak nenechala. Okamžitě to začala řešit. Jako Lev, což ona je. S ničím se nesere, a tohle byl ukázkový případ. Hned si nechala dát k telefonu Zrzavku a pak rovnou vrchní sestru.
Vzpomínám si jen, že se to nějak dořešilo. Snad i s primářem oddělení. Jó a dokonce se mi Zrzka s milionem náušnic v uchu omluvila. 🙂
Ale co je omluva, když dokáže člověk takto “ublížit” dítěti… Já jen doufám, že takových jako je ona, je v dětských nemocnicích naprosté minimum. Nepřála bych to žádnému dítěti. Myslím, že především dětské sestry by měly být empatické, vlídné a milé. Ty děti kolikrát ani neví, co se děje. Nemají tam u sebe na telefonu hodnou ségru. Nemají pak vedle sebe skoro každý den mámu. A já za moje holky, mámu a ségru, děkuji vesmíru každý den. Protože bez nich bych to dávno vzdala.
Také tímto děkuji mým oblíbeným, hodným, usměvavým sestřičkám z dětské nemocnice v Černých polích. Byly to takové andělské stvoření, jen občas s nějakou tou injekcí nebo práškem v ruce. 🙂
Pro Vaši představu, jak jsem to zvládala v nemocnici (rok 2007, tak tak jsem si držela 20kg)…
Za pomoci ASUSu, kde jsem měla na tapetě svou tehdejší crush (kamaráda od bráchy z kapely, do kterého jsem byla zakoukaná), x barviček na sklo, čtyřvrstvého toaleťáku a mého nejoblíbenějšího kakáče (toaletního křesla)! 🙂 No nesmějte se mi… Tento kakáč, který vidíte na fotce, bylo to nejlepší, co mi zvedlo náladu, když jsem ho dostala na pokoj. Neměl kolečka jako ostatní, takže jsem s ním nikam neujížděla a v klidu se mohla vy….:) Taky byste za něj na mém místě byli vděční. 🙂 Lepší jak sedět na dětským nočníku (bože, to i pro mě jako pro dítě bylo tak ponižujicí). Kakáč power! 🙂
Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek. – Hérakleitos