Byla jednou jedna holčička, co měla svůj svět. Všechno se zdálo černobílý, protože cítila jen samou bolest. Pořád si říkala, kdy už to konečně skončí. Konec nepřicházel, ačkoliv si to kolikrát úplně vysílená přála. Bojovala dál. Nevzdávala to. Ne kvůli sobě, ale kvůli druhým. Nechtěla jim ublížit. Chtěla, aby se o ni už nebáli a neplakali. Bojovala s plyšákem po svým boku každý den po několik let. Nechápala proč se to vlastně děje, proč ona musí být nemocná. Některý děti na ni byly ošklivý. Flusaly jí do vlasů. Dávaly jí hnusný přezdívky. A to jen proto, že byla jiná. Nemocná. Nejmenší ze třídy. Furt chyběla ve škole. Taková černá ovečka. Ustrašená, tichá, nebyla s ní sranda. Nikdo nevěděl, co se jí honilo hlavou. Když někomu chtěla udělat radost, hned byla osočená, že si ostatní kupuje. Z toho byla asi nejvíc smutná. Chtěla jen kamarády. Chtěla zapadnout. Chtěla, aby ji měli rádi.
Děti si neuvědomovaly následky svých slov a činů. Říká se, že jsou to jen děti. No, i děti umí být zlé, ačkoliv se takové nenarodily.
Teď už holčička vyrostla. Sice má jen necelých 160 centimetrů, ale plyšáky už má jen někde schovaný ve starým pokoji a je ráda, že to všechno přežila. Všechno to škaredý. Teď už ví, proč se to dělo. Protože to je Život. Životní cesta. Utvořilo ji to takovou, jaká je teď. Dívá se na to s odstupem času jinak, vděčně. Poznala, kdo jsou praví kamarádi, a moc jich opravdu není. Krásná, pokorná, hodná duše je těžko k nalezení. Například jeden z těch pravých kamarádů je ten, kdo pořídil tuhle fotku. 
Děkuju, kamaráde. 
Nikdy Ti to nezapomenu. 
Článek na facebooku zde: Byla jednou jedna holčička…