Opět je tu malá holčička. Tentokrát byla za princeznu, šla na svatbu svojí dobré kamarádce. Dospělé kamarádce. S dospělýma si totiž vždycky rozuměla. Povídávala si s nima o zajímavých věcech. Dospělých věcech. Ty dětský ji totiž vůbec nebavily. Teda až na lození po stromech, vaření z hlíny, hraní si na doktorku.
Tím, že musela být silná kvůli nemoci, částečně přišla o tu dětskou část dětství. Ale to nevadí. Tím, že o ní přišla už tak brzy, se k ní zase v dospělosti navrací. Dokáže se upřímně-dětsky nadchnout z malých věcí. Uvědomuje si to, je za to šťastná. Váží si toho víc a víc. Nepřestává nacházet krásu ve všedním životě. Cestuje jako malá myška, užívá si neviditelnosti se svýma oblíbenýma písničkama v uších. Potajnu kouká na lidi kolem. Malý, velký, mladý, starý, slavný, obyčejný, ezoterický. Všechno jsou to “jen lidi” a jsou tak fascinující. Kouká se na jejich vrásky, úsměvy, oči, postoje. Zamýšlí se, čím si asi tak v životě prošli. Každej z nich má totiž svůj (možná hořkosladkej) příběh. To nemůžeme vědět. Proto je důležitý být i k neznámým laskaví. Usmívat se na ně. Třeba se i usmějou zpátky. 
Článek na facebooku zde: Opět je tu malá holčička…