Annie's thoughts

Psal se únor 2014, když jsem nastoupila do nemocnice s vidinou toho, že moje břicho už nebude tak hezký jako dřív. Že tam bude jizva. Ironie, ironie, ironie. Celý život jsem se v dětské nemocnici úspěšně vyhýbala operacím, enterální výživě… najednou přijdu k dospělákům a boom. Enterálka na podzim, na jaře operace. Té operace jsem se bála jako čert kříže. Však kdo by se nebál, žejo… Nicméně v mý hlavě to bylo jako by mě vlastní tělo porazilo. Ono mi dává na prdel kolikrát dennodenně, ale tohle pro mě bylo něco absolutně jinýho. Strašná bezmoc, smutek, vztek, zoufalství… Psychicky jsem byla tak na dně. Moje tělo bude teď hyzdit jizva. Ne, ne, ne. Tak si to neber Annie. Není to znak slabosti, je to znak síly. Znak toho, že bojuješ a že se nevzdáváš…

Přišla jsem do pokoje, oblékla si pyžamo a po zbytek dne nic nejedla, jen čaj jsem popíjela. Večer už jsem začala být jako na trní. Nervozita se stupňovala. Ani nevím, jak jsem usnula… asi únavou. Ráno jsem se probudila a sestřičky na mě nastoupily. Prášky, injekce, podepsání souhlasů…

Tak už je to tady. Slyším kolečkové křeslo, které vrže tak, že ho poznám z dálky. Přichází sestra, nesoucí tvrdé, modré desky s veškerými informacemi o mě, potřebnými k zákroku. Souhlasy, výsledky z předoperačního vyšetření, poslední zprávy od doktora… Nasedám na kolečkové křeslo, cítící se jako naprostý, neschopný invalida. Už pár dní jsem pořádně nejedla, od půlnoci nepila, tak se to začíná projevovat. Jedeme dlouhou chodbou, která smrdí jak smrt. Fuj, už chci pryč, ale nejde to. Přijíždíme k operačnímu sálu, sedám si na židli a svlíkám se. Je mi strašná zima. Cítím, jak se mě zmocňuje strach. Já si třeba smrt spojuju s chladem, takže je to pro mě v ten moment celý děsivý. Lehám si na železný lehátko, na kterým mě budou operovat. Sestra kontroluje flexilu, další sestra mi dává masku na obličej. Snažím se bojovat. Neusnout. Avšak po deseti vteřinách vytrvalého snažení usínám.

Probouzím se v bolesti. To břicho tak bolí. Každý pohyb bolí. Vůbec nevím, kde jsem. Tenhle pokoj neznám. Podívám se kolem sebe a vidím jen ležící pacienty, v pozadí slyším pípání přístrojů. Začínají mi téct slzy, jsem tu úplně sama. Teď usnout chci, ale nemůžu, ta bolest mě nenechá. Přichází sestra, nevypadá úplně nadšeně, že jsem vzhůru. Říkám, že mě to celkem hodně bolí. Ona odpovídá, že to je normální, ale že mi může dát něco málo do žíly. Tak fajn. Pardon, že otravuju… Nemám sílu ani mluvit, tak mlčím. Se slzami v očích, naprosto vysílená, se odevzdávám spánku…

Odpoledne přichází táta. Jsem šťastná, že ho vidím. Sedá si k mé posteli, povídá si se mnou. Bavíme se o tom, co se doma děje, snaží se mě uklidňovat… Najednou zničehonic mi začínají oči samy lítat nahoru. V životě jsem nic takovýho nezažila. Nevím, co se děje. Povídám tátovi, že mi lítají oči a začínám se třást. Táta mě uklidňuje, že to je normální, působí prášky. Oukej, říkám si, je to doktor, tak mě to trochu uklidňuje. Najednou mám však oči protočené jak v hororu, táta vidí jen bělmo a já se klepu, jak kdybych měla záchvat. Uvnitř řvu, ale tělo absolutně nereaguje. Je neovladatelný. Moje mysl panikaří, nemůžu mluvit… Trvá to už věčnost. Vnímám vše kolem. I to, jak táta volá sestru, jak s ní mluví. Sestra k tomu má nějaký komentář, to už mě ani nepřekvapuje, nicméně mi dává něco do žíly. Po pěti minutách to začíná ustupovat. Wow, delirium jak vyšitý. Dvacet minut naprostýho pekla. Ježiš, to už v životě nechci zažít…

Další den ke mně přichází na návštěvu přítel. Rozveseluje mě, povídá různý vtípky… Jsem spokojená, je tu se mnou někdo, kdo mě má rád a nejsem konečně po jednadvaceti hodinách sama. Drží mě za ruku, když v tom najednou… Ne, ne, ne! To se nemůže dít znovu, prosím, už ne! Opět se začínám klepat, oči protočené vzhůru. Partner absolutně neví, co se děje, nicméně o včerejšku slyšel od táty. Shání sestru, neúspěšně. Po deseti minutách někdo přichází, to už nevnímám, jen mi tečou slzy z té bezmoci, kterou cítím. Po pár minutách cítím úlevu, přestává to. Koukáme na sebe, oba vyděšení. Omlouvám se mu, že to musel vidět. On okamžitě reaguje, že to není moje vina. Je rád, že je u mě… I já jsem ráda, jen se bojím, že se to bude opakovat.

Další den, do třetice všeho hrozného, že? Ano, opakovalo se to i za přítomnosti mojí sestry. Ta zaznamenala nějaké poznámky od sester, že jsem hysterka. To sestra jen tak nenechala. Seřvala je, bila se za mě, to ona vždy uměla… Díky Sis… Nakonec se přišlo na to, že měli v dokumentaci napsáno, že mám 45kg místo 40kg – takže mi vlastně dávali víc léků, než bylo třeba, což způsobilo ty záchvaty.

Inu, to je jeden z mých nejhorších zážitků z nemocnice. Od té doby se pro sebe a svoje tělo snažím dělat maximum, abych se už nikdy nedostala do takové situace. Tu bezmoc bych nepřála ani největšímu nepříteli…

Starejte se o svoje tělo, mějte ho rádi, máte jen jedno. 🙂

Tady máte ještě jednu decentní fotku mé jizvy, na kterou jsem již nyní pyšná. 😊