Empatii.
Vůči sobě i ostatním. Nikdy nevíme, kdy k nám v životě bolest přijde. Může to být nově diagnostikovaná nemoc nebo úmrtí blízké osoby. Bolest psychická, emoční, fyzická si nevybírá osoby podle věku, genderu, rasy či náboženství. Často přichází potichu, než se projeví jako bouře. Proto je důležité, být k sobě i k lidem kolem sebe laskaví. Nikdy nevíme, jaký je příběh člověka, co stojí vedle nás na zastávce. A každý v sobě nějakou bolest neseme, ať o tom vědomě víme, či ne.
Je důležité i zmínit empatii vůči naší planetě. Nejsme tu sami. Je kolem nás mnoho živého. Je důležité být ohleduplný a začít třeba jen něčím jednoduchým, jako je třídění odpadu. Věřím, že se nám to vrátí.
Laskavosti k sobě i k druhým.
Opravdová láska je bezpodmínečná a laskavá. Není to business. Něco za něco. Je to mindset dávám, a nečekám nic nazpět. Je to pomoc druhým a také umění si o ni říct, když je třeba. Někteří blízcí nemocných díky utrpení jejich milého nemocného získají větší empatii a chtějí také pomáhat. Nemoc přináší do našich životů často těžké časy, ale díky nim rosteme a sílíme, jako loď na moři. V přístavu nikdy neukáže svou sílu. Tu ukáže až v bouři a často drtivých vlnách.
Ještě zmíním heslo z mého oblíbeného nemocničního seriálu New Amsterdam: „How can I help?“ (Jak můžu pomoci?) Proto když můžu, pomůžu. Už ale ne na úkor svého zdraví. Prvně musím v letadle nasadit kyslíkovou masku sobě, pak až druhým. A to je v pořádku.
Víře, spiritualitě.
Pozor, nemyslím tím náboženství. Myslím tím opravdu víru, kterou každý nosíme uvnitř… ať už věříme v sebe a svoje schopnosti, v Boha, vesmír, energii, sílu, přírodu, zdroj, karmu, Buddhu. Sama pocházím z křesťansky založené rodiny. Moje křesťanská víra dostala v průběhu dětství a dospívajících let dost na frak. Jako dítě jsem chodila poslušně do kostela a modlila se. Přišla puberta a vše se změnilo. Když mi rodiče řekli „je potřeba jít do kostela“, argumentovala jsem „ale bůh je přece všude, kvůli tomu nemusím chodit o půl 8 ráno do kostela“. Haha, byla jsem fakt puberťák v pravém slova smyslu. Později, když jsem začala pracovat a vydala se na cestu seberozvoje a sebepoznávání, tak se i moje víra začala měnit. Dostala pro mě nový rozměr. Neřekla bych o sobě, že jsem čistě křesťan, i když jsem pokřtěná a vychovaná v křesťanské víře. Za ty roky jsem si svou víru „potunila“ a teď je to něco mého. Moje víra. Není to starý pán sedící na obláčku. Je to pro mě Bůh-Energie-Síla-Láska-Zdroj-Matka příroda-Osud. Věřím, že je jedno, jak to nazveme – ve výsledku je to vše to Jedno. Moje vyznání je láska, jak jsem zmiňovala již výše – byt k sobě i ostatním laskavá. Naučila jsem se taky svoje strachy, obavy z budoucnosti a kontrolu odevzdat a pustit. Nechat kontrolu kontrolou a věřit životu, že se to nějak vyvrbí. Zatím do sebe vždy všechno hezky zapadlo – i když jsem kolikrát obdržela jiný výsledek, než jsem chtěla, bylo to to, co jsem prostě v ten moment potřebovala. Věřím, že se vše děje z nějakého důvodu. Vím, že tu mám nějaký úděl, na jehož naplňování pracuju. Že moje nemoc, moje rodina, moje vztahy, moje bolesti a traumata – to vše mě mělo potkat a pomáhá mi to na mé cestě k hlubšímu poznání sebe samé. K léčení a rozvíjení. Díky tomu i můžu pomáhat druhým a velice mě to naplňuje.
Intuici.
Nemoc mě naučila mít lepší čuch na lidi. Vybírat si, s kým trávím čas a komu věnuji vědomě svoje lžičky (energii). Ti lidé, kteří k nám patří, nás neopustí. Jsou s námi v dobrém i zlém, jak se říká i během svatebního slibu. Ti ostatní se vždycky nějakým způsobem vytřídí.
Vděčnosti, pokoře, všímavosti.
Za každý den, za každou hezkou chvíli, za každou duši, co na své cestě potkám. Nějak víc si teď všímám těch hezkých okamžiků, a vždy se je snažím naplno prožít. Ať už je to jednoduchá a ordinérní věc jako jídlo, zářící slunce nebo mazlení psa. To pak ty více neobvyklé zážitky jako výhled z nejvyššího bodu Helfštýna (doporučuju navštívit během festivalu Hefaiston, který je každoročně pořádán poslední víkend v srpnu), západ slunce u moře nebo rychlá jízda na okruhu, dostávají ještě větší rozměr.
Trpělivosti.
Nemá smysl věci tlačit. Kolikrát i když něco moc chceš a tlačíš buď na sebe nebo na ostatní, tak to většinou nevyjde, nebo se to pokazí. Aneb jak říká Radek Laci „Když moc tlačíš, vyjde z toho hovno“. Jak příhodné pro nás, Crohnaře. 😊 Takže dávat věcem čas a nechávat je plynout. Ať jde o vztahy, práci nebo léčení. Jako pacient chci vždy výsledky hned, úlevu od nějaké obtíže hned. Ne vždy to ale jde, a proto je trpělivost stěžejní.
V jednom článku na internetu jsem našla krásná slova. „They call us patiens for a reason. The longer we spend as a patient, the more patience we have.“ (Říkají nám pacienti z nějakého důvodu. Čím déle trávíme čas jako pacienti, tím více trpělivosti máme.) Patient v angličtině znamená nejen pacient, ale také trpělivý.
Odevzdání kontroly.
Tohle je asi jedna z nejtěžších věcí a stále se ji učím. Často si to naše milovaný tělo prostě bude dělat, co bude chtít. Ať už jde o alergii, ekzém, střevní obtíže, bolest hlavy, únavu… Je to pro nás mimo jiné signál, na co se můžeme zaměřit a s čím pracovat. Učí nás to způsobům, jak si ulevit a kde polevit.
…a na to krásně navazuje:
Naslouchání svému tělu.
Zpomalit, nejít mílovými kroky, ale občas jen krůčky. Někdy i vstát z postele je výhra. Každý pohyb kupředu se počítá.
Výkon nemocného nerovná se výkon zdravého. Stále nějaký výkon umíme a chceme podávat. Někdy může být i lepší, než výkon zdravého, ale nelze jej každý den očekávat, i když vždy děláme nejlíp, jak umíme. A někdy je v pohodě nepodat žádný výkon. Chce po nás někdo z okolí něco, na co se prostě necítíme a není nám to příjemné? Stačí říct „promiň, ale nemůžu Ti s tím teď pomoct“ nebo „mrzí mě to, ale nemám na to teď energii“.
Přijímání.
Přijímat sebe i nemoc. Například svou hodnotu už znám. V těžkých chvílích života byla moje sebehodnota kolikrát nulová až mínusová. Nyní jsem někde jinde a rostu. Vím, že svým růstem můžu přispět společnosti. Že nejsem nicka. Že mám něco, co můžu světu nabídnout, a že mě moje nemoc nedefinuje. Je to jen jeden z mých stínů, kteří mě doprovázejí kamkoliv jdu. Někdy se stíny můžou i rozplynout…
Ocenění.
Je potřeba se oceňovat a vyjadřovat si nějakým způsobem to, že se máme rádi. Můžou to být drobnosti, ale ty drobnosti každý den utváří celek. Ten obraz o nás samých. Občas mi nejde přes zuby upřímně říct „mám se ráda“, a to je v pohodě. Můžu ale říct, seš fakt dobrá, že zvládla miliontý první odběr krve. Seš dobrá, žes zajela do toho obchodu a nenechala to na později. Máš dnes po probuzení super rozcuch! To chce selfíčko, kámo!
Je potřeba se sebou i flirtovat a dávat si kompliment. Naučil mě to jeden z nejdůležitějších lidí v mým životě. Občas zapózoval před odchodem z domu před zrcadlem, šibalsky se na sebe usmál, prohrábnul si vlasy a do zrcadla řekl „teda Tobě to ale sluší kámo, seš takovej fešák!“. Pak se usmál a bylo vidět, že se opravdu cítí dobře. Ono to opravdu zvedne náladu a sebevědomí. I když jen třeba na pár hodin. Vevnitř to ale rezonuje, a každým dalším pochválením si naše sebevědomí budujeme. Má to cenu.
A závěrem bycg ráda zmínila, že nás s Anežkou svedla dohromady nemoc. Lidi, kteří se mají najít, se prostě najdou a v našem případě je nemoc to, co nás spojilo. Vlastně naše nemoc, Kamu a kombucha. Bez Anežčiné nemoci bych ji nesledovala na instagramu a bez té mojí bych se jí neozvala s nabídkou mé domácí kombuchy, která mi tak dobře dělá na střeva. Díky, Anežko, žes mě naučila tomu, prostě občas nechat nějaký úkol nebo obavu na Budoucí Annie. Jaká to úleva! Tím se vlastně spoléhám i na samu sebe v budoucnu a dodávám si tím mimo jiné také sebevědomí, že to zvládnu. A zároveň si v daném okamžiku dávám oraz.
Na toto téma jsme vedly s Anežkou, mojí parťačkou v neziskovém projektu O nemocech otevřeně, rozhovor pro náš podcast. Poslechnout si jej můžete již 11.1.2022 na našem kanálu.
Děkuji, že jste dočetli až sem! Mějte se krásně a nechť vás provází síla!:)
Vaše Annie
