Opět je tu malá holčička. Tentokrát byla za princeznu, šla na svatbu svojí dobré kamarádce. Dospělé kamarádce. S dospělýma si totiž vždycky rozuměla. Povídávala si s nima o zajímavých věcech. Dospělých věcech. Ty dětský ji totiž vůbec nebavily. Teda až na lození po stromech, vaření z hlíny, hraní si na doktorku.
Tím, že musela být silná kvůli nemoci, částečně přišla o tu dětskou část dětství. Ale to nevadí. Tím, že o ní přišla už tak brzy, se k ní zase v dospělosti navrací. Dokáže se upřímně-dětsky nadchnout z malých věcí. Uvědomuje si to, je za to šťastná. Váží si toho víc a víc. Nepřestává nacházet krásu ve všedním životě. Cestuje jako malá myška, užívá si neviditelnosti se svýma oblíbenýma písničkama v uších. Potajnu kouká na lidi kolem. Malý, velký, mladý, starý, slavný, obyčejný, ezoterický. Všechno jsou to “jen lidi” a jsou tak fascinující. Kouká se na jejich vrásky, úsměvy, oči, postoje. Zamýšlí se, čím si asi tak v životě prošli. Každej z nich má totiž svůj (možná hořkosladkej) příběh. To nemůžeme vědět. Proto je důležitý být i k neznámým laskaví. Usmívat se na ně. Třeba se i usmějou zpátky. 

Článek na facebooku zde: Opět je tu malá holčička…

Byla jednou jedna holčička, co měla svůj svět. Všechno se zdálo černobílý, protože cítila jen samou bolest. Pořád si říkala, kdy už to konečně skončí. Konec nepřicházel, ačkoliv si to kolikrát úplně vysílená přála. Bojovala dál. Nevzdávala to. Ne kvůli sobě, ale kvůli druhým. Nechtěla jim ublížit. Chtěla, aby se o ni už nebáli a neplakali. Bojovala s plyšákem po svým boku každý den po několik let. Nechápala proč se to vlastně děje, proč ona musí být nemocná. Některý děti na ni byly ošklivý. Flusaly jí do vlasů. Dávaly jí hnusný přezdívky. A to jen proto, že byla jiná. Nemocná. Nejmenší ze třídy. Furt chyběla ve škole. Taková černá ovečka. Ustrašená, tichá, nebyla s ní sranda. Nikdo nevěděl, co se jí honilo hlavou. Když někomu chtěla udělat radost, hned byla osočená, že si ostatní kupuje. Z toho byla asi nejvíc smutná. Chtěla jen kamarády. Chtěla zapadnout. Chtěla, aby ji měli rádi.
Děti si neuvědomovaly následky svých slov a činů. Říká se, že jsou to jen děti. No, i děti umí být zlé, ačkoliv se takové nenarodily.
Teď už holčička vyrostla. Sice má jen necelých 160 centimetrů, ale plyšáky už má jen někde schovaný ve starým pokoji a je ráda, že to všechno přežila. Všechno to škaredý. Teď už ví, proč se to dělo. Protože to je Život. Životní cesta. Utvořilo ji to takovou, jaká je teď. Dívá se na to s odstupem času jinak, vděčně. Poznala, kdo jsou praví kamarádi, a moc jich opravdu není. Krásná, pokorná, hodná duše je těžko k nalezení. Například jeden z těch pravých kamarádů je ten, kdo pořídil tuhle fotku. 
Děkuju, kamaráde.  Nikdy Ti to nezapomenu. 

BY: Ondřej Pech

Článek na facebooku zde: Byla jednou jedna holčička…