Rozhovor o mém životě s Crohnem…
26/05/2020
Obyčejná holka…
2
03/03/2018
Jsem jen obyčejná holka, a přesto mě partnerky mých kamarádů nemají rády nebo… mě považují za “hrozbu”. Proč je tomu tak?
Stále si říkám, jak je chyba ve mně. Musela jsem jim dát nějakou záminku. Něco jsem provedla. Nelíbím se jim – nebo naopak, líbím se jim natolik, že se mnou cítí ohrožené. Tak jak tomu teda je?
Po delší úvaze jsem došla k závěru, že asi nevěří svému partnerovi. Je to vůbec možný? Nevěřit svému partnerovi? Možná tomu tak není, možná jen slečny nevěří samy v sebe. To platí i pro pány žárlivce.
V této instantní době, jak tomu říkám, je zcela běžné, že partneři žárlí. Sama se kolikrát přistihnu, že nevím, čemu věřit. Tuhle na vás něco vyskočí na facebooku, tamhle zase něco na instagramu. Fotky, příspěvky, příběhy… Partner nám řekne, že něco dělá, a pak se dozvíte, že vlastně dělal něco jiného! Kolikrát to dokáže naštvat, že? Proto, ač se to zdá možná neuvěřitelné, já vás lidi chápu. Čím jsem starší, tím chápu ostatní víc a víc. Občas mě to až sere, jaká jsem chápavá! 🙂 Dívám se na věci z více úhlů, nejen tak, jak věc nebo situaci vidím já, ale jak ji mohou vidět i ostatní. Tento článek píšu proto, že chci ukázat, jak obyčejná jsem. Nejsem hrozba. Jsem jen milující člověk, kterému upřímně záleží na svých přátelích. A proto, když se chci vidět s mým zadaným kamarádem, není to z toho důvodu, že ho chci ukrást (nebo hůř – ojet!). Chci jen vědět, jak se má. Než přišly partnerky do života mých kamarádů, byla jsem to já, která poslouchala jejich výlevy, trapasy, radosti, starosti, sny. S některými kamarády jsem toho zažila spousty, s některými třeba méně. Tak či onak, jsou součástí mých vzpomínek a já jsem za ně vděčná. Nechci a nehodlám je zahazovat nebo zapomínat, když mi kamarád řekne, že žárlíte a že se se mnou už nemůže bavit. Nebo hůř, udělá to na vlastní pěst, přesto kvůli vám…
Dámy, pochopte to. Teď jste tu pro něj Vy ta hlavní! Bohyně, kterou partner miluje a kterou si sám, dobrovolně zvolil milovat. Někdy až tak moc, že své přátele – včetně mé maličkosti – dává stranou. Naprosto to chápu, ale myslím, že není fér vyměnit všechny přátele za partnera. Než ten partner přišel, tak to byli právě ti kamarádi, kteří ho doprovázeli na cestě životem. V dobrém i zlém. Zamyslete se nad tím. Jak se cítí kamarádka vašeho partnera, na kterou žárlíte? Když to vezmu z jiného konce, to já bych měla žárlit na vás! 🙂 Proč? Protože máte tu možnost být s někým (kolikrát 24h denně), kdo je podle mě úžasný člověk. Své přátele si po všech životních pádech vybírám pečlivě, proto když se s vaším partnerem přátelím a vy na mě žárlíte, tak vězte, že za to ten dotyčný stojí!
Nakonec, pro mě je důležité se s dotyčným párkrát (ne-li jen jednou) do roka vidět a zjistit, jak se má. Jak jeho plány pokračují, jestli je šťastný, jestli mu vše vychází. Co je však nejdůležitější je to, vidět to na vlastní oči. Ne s přidaným filtrem na instagramovém příběhu… No a v případě, že to není možné, že mě nechce vidět, nebo už je prostě někde jinde? Pak dotyčnému přeji, aby byl šťastný. Vždyť na čem jiném záleží? 🙂
Dámy, teď naprosto vážně… Jsem naprosto obyčejná holka a nemyslím si, že jsem víc jak někdo jiný. Nemyslím si, že vás můžu trumfnout. Nemyslím si, že jsem krásnější, vtipnější nebo víc sexy. Nemyslím si, že mám lepší zážitky s vaším partnerem jak vy. Nemyslím si, že mám tu moc vám ho ukrást. A už vůbec si nemyslím, že VÁS můžu nahradit.
Věřte samy v sebe! Váš partner s vámi je proto, že s vámi chce být. Není třeba žárlit, dávat najevo nejistotu. Není totiž nic víc sexy, než když si ženská věří (a nebojí se usmívat)! Ověřeno pravdomluvnými kamarády.
Nikdo nikdy nebude jako Vy. Každý jsme nenahraditelný originál. Pamatujte na to. 💕
Jestli je úžasná, tak to s ní nebude lehký. Pokud je to s ní lehký, tak není úžasná. Pokud za to stojí, tak to nevzdáš. Pokud to vzdáš, tak za to ty nestojíš. Pravdou je, že ti každý ublíží. Ty jenom musíš přijít na to, pro které lidi se oplatí trpět. – Bob Marley
Opět je tu malá holčička…
19/12/2017
Opět je tu malá holčička. Tentokrát byla za princeznu, šla na svatbu svojí dobré kamarádce. Dospělé kamarádce. S dospělýma si totiž vždycky rozuměla. Povídávala si s nima o zajímavých věcech. Dospělých věcech. Ty dětský ji totiž vůbec nebavily. Teda až na lození po stromech, vaření z hlíny, hraní si na doktorku.
Tím, že musela být silná kvůli nemoci, částečně přišla o tu dětskou část dětství. Ale to nevadí. Tím, že o ní přišla už tak brzy, se k ní zase v dospělosti navrací. Dokáže se upřímně-dětsky nadchnout z malých věcí. Uvědomuje si to, je za to šťastná. Váží si toho víc a víc. Nepřestává nacházet krásu ve všedním životě. Cestuje jako malá myška, užívá si neviditelnosti se svýma oblíbenýma písničkama v uších. Potajnu kouká na lidi kolem. Malý, velký, mladý, starý, slavný, obyčejný, ezoterický. Všechno jsou to “jen lidi” a jsou tak fascinující. Kouká se na jejich vrásky, úsměvy, oči, postoje. Zamýšlí se, čím si asi tak v životě prošli. Každej z nich má totiž svůj (možná hořkosladkej) příběh. To nemůžeme vědět. Proto je důležitý být i k neznámým laskaví. Usmívat se na ně. Třeba se i usmějou zpátky. 
Článek na facebooku zde: Opět je tu malá holčička…
Byla jednou jedna holčička…
09/12/2017
Byla jednou jedna holčička, co měla svůj svět. Všechno se zdálo černobílý, protože cítila jen samou bolest. Pořád si říkala, kdy už to konečně skončí. Konec nepřicházel, ačkoliv si to kolikrát úplně vysílená přála. Bojovala dál. Nevzdávala to. Ne kvůli sobě, ale kvůli druhým. Nechtěla jim ublížit. Chtěla, aby se o ni už nebáli a neplakali. Bojovala s plyšákem po svým boku každý den po několik let. Nechápala proč se to vlastně děje, proč ona musí být nemocná. Některý děti na ni byly ošklivý. Flusaly jí do vlasů. Dávaly jí hnusný přezdívky. A to jen proto, že byla jiná. Nemocná. Nejmenší ze třídy. Furt chyběla ve škole. Taková černá ovečka. Ustrašená, tichá, nebyla s ní sranda. Nikdo nevěděl, co se jí honilo hlavou. Když někomu chtěla udělat radost, hned byla osočená, že si ostatní kupuje. Z toho byla asi nejvíc smutná. Chtěla jen kamarády. Chtěla zapadnout. Chtěla, aby ji měli rádi.
Děti si neuvědomovaly následky svých slov a činů. Říká se, že jsou to jen děti. No, i děti umí být zlé, ačkoliv se takové nenarodily.
Teď už holčička vyrostla. Sice má jen necelých 160 centimetrů, ale plyšáky už má jen někde schovaný ve starým pokoji a je ráda, že to všechno přežila. Všechno to škaredý. Teď už ví, proč se to dělo. Protože to je Život. Životní cesta. Utvořilo ji to takovou, jaká je teď. Dívá se na to s odstupem času jinak, vděčně. Poznala, kdo jsou praví kamarádi, a moc jich opravdu není. Krásná, pokorná, hodná duše je těžko k nalezení. Například jeden z těch pravých kamarádů je ten, kdo pořídil tuhle fotku. 
Děkuju, kamaráde. 
Nikdy Ti to nezapomenu. 
Článek na facebooku zde: Byla jednou jedna holčička…
Přeju si…
04/12/2017
Je 17:57 a zítra touhle dobou mi bude o rok víc… Říkám si, že bych měla vyplodit nějakej článek, ať neupadnu v zapomnění. Haha. 🙂 Dlouho jsem už nepsala, ale s tím vším stěhováním o xxx kilometrů dál, novou prací a přicházející zimou to prostě nešlo. Nojo, Crohnie (Crohnař) v novém prostředí, a ještě k tomu v zimě. Nevím jak u vás, ale u mě je zima nejtěžší období celýho roku. Moje tělo nemá bez slunce sílu, moje mysl je v šedých dnech trochu ztracená. Jediné, co pomáhá, je oblíbená hudba. Ale musí být pozitivní, protože jinak mi myšlenky bloudí ještě někam dál, až je mi z toho smutno. Vzpomínám a vzpomínám… No, ale teď už konečně píšu a tentokrát je to narozeninové přání. Tvořím ho pro sebe, pro vás, pro nás.
Přeju si, aby lidi byli šťastní.
Přeju si, aby lidi byli sami sebou.
Přeju si, aby lidi byli víc pravdiví a upřímní k sobě, i k jiným.
Přeju si, aby lidi byli víc zdraví.
Přeju si, aby lidi byli víc zodpovědní.
Přeju si, aby lidi měli sílu zvládnout jakoukoli životní překážku, která se jim postaví do cesty.
Přeju si, aby lidi měli po boku vždy někoho, kdo je podrží.
Přeju si, aby lidi měli rádi. Sami sebe i druhý.
Přeju si, aby lidi měli rádi zvířata a chovali se k nim hezky, s úctou.
Přeju si, aby lidi měli rádi přírodu a chovali se k ní hezky, s úctou.
Přeju si, aby lidi měli pokoj v srdci.
Přeju si, aby lidi měli radost ze svého života.
Přeju si, aby lidi víc říkali, že (se) mají rádi.
Přeju si, aby se lidi cítili milováni.
Přeju si, aby bylo mezi lidmi víc pochopení.
Přeju si, aby rodiče víc věřili ve své děti.
Přeju si, aby rodiče víc věřili svým dětem.
Přeju si, aby rodiče měli každým dnem silnější pouto se svými dětmi
Přeju si, aby vzdálenost lidi spojovala.
Přeju si, aby čas rány hojil.
Přeju si, aby stále každý den vycházelo Slunce, a s jeho odchodem vycházel Měsíc s těmi nejzářivějšími hvězdami.
A závěrem si přeju, aby se lidi, co někomu něco nepřejou nebo něco hejtujou (např. “Ježiš, ten její blog je trapnej.”), zamysleli sami nad sebou.
Doslechla jsem se totiž, že mí takzvaní kamarádi říkají, že jsem trapná. Že můj blog je trapnej. V ten moment, co jsem se to dozvěděla, jsem se začala smát. 🙂 Díky! Aspoň se o mým blogu mluví. I tak vás mám ráda. 🙂
UPOZORNĚNÍ: Míň nenávisti, víc lásky! 🙂
Miluj svoje hejtry, jsou to tví největší fanoušci. – Kanye West
Není to tak, že nemám ráda svoje hejtry. To oni nemají rádi mě. Já nic špatně nedělám, jen jsem sama sebou. – Jamie Lopez
Člověk má právo vědět, kde udělal chybu…
04/10/2017
Ahoj všem,
mám tu takový testovací článek. Vybrala jsem k tomu fotku, která se k tomu podle mě celkem hodí. Byla bych ráda, kdybyste se zkusili zamyslet nad mým výrazem v obličeji, a popřemýšleli, co Vám říká nebo jak na Vás působí. Já, když tuhle fotku vidím, tak vidím nejistotu, strach, zvědavost, zájem, ohlížení se za minulostí.
Pláču. Nejde to zastavit. Ublížil jsi mi. Najednou mi přijde, že se mi bortí celý svět. Vtipné, že? Jak vám dokáže čin jednoho člověka zničit naděje, vzít vám optimismus a hlavně vaše sebevědomí. Nevím, co se to děje. Nechápu to. Stalo se to tak rychle. Snažím se Tě pochopit. Proč jsi to udělal? Měl jsi strach? Cítil ses ohrožený? Zahnaný do kouta? Ponížený? Pravděpodobně ano… Píšu Ti omluvnou SMS a doufám, že odpovíš… Hypnotizuju mobil, nic se neděje. Ani píp.
Všichni mi říkali, jaký jsi špatný. Zlý. Sprostý. Neuctivý. A já? Jak kdybych neslyšela, a v hlavě si jen přehrávala ty krásné chvíle. Ty škaredé prostě nebyly. A najednou jsem Tě nechtěla zfackovat, nadat ti, co sis to ke mně dovolil. Chápala jsem Tě. Byl jsi taky zraněný. Chtěla jsem Tě obejmout a utěšit. Že to bude dobrý. Že se všechno spraví. Ale TY jsi tu nebyl…
Nakonec, po týdnu na Neurolu, jsem začala chápat, že musím pokračovat ve své cestě, ve svým životě. Tak jsem začala výletovat s kamarádama, snažila se na Tebe nemyslet, zaměstnávala hlavu i srdce. Bavila jsem se. Opravdu. Po dvou týdnech se to i spravovalo a cítila jsem, že se ke štěstí blížím. Poznávala jsem se víc a víc. Víc a víc se poznávala i se svým nejlepším kamarádem, mou spřízněnou duší, mým zrcadlem a zdálo se, že jsem šťastná. Byla jsem to po dlouhé době zase Já – optimistická, milá, usměvavá na lidi na ulici. Takový sluníčko.
Avšak navzdory tomu, jak šťastná jsem byla, vždy když kolem jelo auto, které mi Tě připomínalo, tak jsem skoro přestala dýchat. Vždy když jsem slyšela Nickelback, vzpomněla jsem si na Tebe… Oops. Something went wrong. Pro neangličtináře – Oops. Něco se posralo.
Jsou to týdny, co jsem ti psala. Tys neodpověděl. No, tak já tu pro Tebe mám pár řádků…
Prostě si jen přeju, abys zvedl tu svoji zadnici, došel za mnou a prostě mi to všechno narovinu řekl! Ne abychom se dávali dohromady. To už nejde. Ale abys zachoval něco z toho vztahu. Ve mně i v Tobě. Že to nebylo falešný, že to nebylo povrchní, že to nebylo nahraný. Že to stálo za to! Že to stálo za tu námahu, čas, ochotu, peníze, nervy… Nesnáším prostě to, když někdo jen tak beze slova zahazuje měsíce nebo roky vztahu. Člověk má právo vědět, kde udělal chybu…
Proč věci komplikovat?
Chybí ti někdo? Zavolej mu.
Chceš se s někým vidět? Pozvi ho.
Chceš, aby tě pochopili? Vysvětli.
Máš otázky? Ptej se.
Něco se ti nelíbí? Řekni to.
Něco se ti líbí? Přiznej to.
Něco chceš? Požádej o to.
Někoho miluješ? Řekni mu to.