Já a jídlo. To je asi nejčastější téma v mém životě.
Miluju jídlo a zároveň se ho bojím. Ano, čtete správně – bojím se jídla. Proč? Protože díky tomu, že jsem nemocná, mám čas od času jistá stravovací “omezení” a když přijde (pod)zimní období, často také další problémy. S příchodem zimy je to vždy horší. Je celkem divné to psát, protože jsem se o tom vždy bála mluvit. Styděla jsem se za svou nemoc. Je to trapná nemoc. V duchu stále přemýšlím, jaká nemoc je trapnější než ta, která má co do činění s hovnama. Zažívací problémy – zvracení, průjmy, zácpy, křeče, únava, bolesti a kolikrát i krvácení. Je to dost ožehavé téma. Hlavně u holek, protože ty přece neprdí a nechodí na velkou. Ha ha ha. Znám X takových lidí, které to pohoršuje. Přitom je to tak normální! Člověk se nají, střeva začnou pracovat, a pak se jde na velkou. Běžná věc – no, ale jak pro koho. Pro nás IBD lidi je to kolikrát čirá hrůza. Jít na velkou. Je to jak otevřít pandořinu skříňku a nevědět, co přijde. Teda pokud nesníte něco zkaženýho, to je jasný, že přijde pan Hnačka. Kdo kdy měl zácpu ze zkaženýho mlíka?!
Teď mě vlastně napadá, že jsem měla začít s klasickou IBD mantrou. Myslím, že prvotní myšlenkou každého člověka trpící IBD je něco ve smyslu “Vejdi a neuškoď.”, nebo “Snad se z toho neposeru.”, a v horším případě “Snad mě to neucpe.”. Tak či tak, jídlo je pro nás vždy taková challenge (výzva). Každý má nějakou svoji “kotvu” – jídlo, které mu neublíží. Pro někoho jsou to banány, rohlíky, kaše, rýže. Pro mě je to třeba dětská výživa s piškotama. Těma malejma, jak kolem toho byla kauza, že jsou vyráběný v Polsku. Ani nemůžu vyčíslit, kolikrát ve svým životě jsem byla ráda za obyčejnej rohlík nebo piškoty. Naprosto živě si pamatuju, jak si mě naši dovezli z nemocnice, a další ráno – v sobotu, jsem dostala k snídani rohlík s máslem! Pane na nebi, jak já byla šťastná. Koukala jsem se z okna na projíždějící auta, a pyšně, s vědomím, že jsem si to odbojovala, jsem žvejkala rohlík s máslem. To tehdy nestálo ještě 70 korun. 🙂
Tu máte dvě ukázky klasické snídaně v dětské (a nejen dětské) nemocnici.
A tu jsou mé oblíbené snídaně, obědy, večeře. Ovšem, pokud střeva zrovna zlobí, i má nejoblíbenější jídla proklínám.
Snídaně 1: jáhlová kaše, hrušky, maliny, javorový sirup.
Snídaně 2: párek/šunka, opečené rajče se sýrem, fazole ve sladké barbecue omáčce, hashbrown (bramborovo-cibulová placička).
Oběd 1: kuřecí či krůtí prsa na bylinkách, podušená mrkev, opečená slanina, brambory.
Oběd 2: bílá ryba s bramborovou kaší.
Večeře 1: poctivá domácí bramboračka – kořenová zelenina, houby, kroupy, brambory. (díky Mami, děláš tu nejlepší)
Večeře 2: sushi maki – losos, avokádo. Klasika.
Z fotografií vidíte, že jsem celkem masožrout. Nicméně čím dál tím víc cítím, že mi maso nedělá dobře. Proto, když mě někdo pozve na oběd nebo večeři, tak ve slabším období odmítám (omlouvám se, pánové). Protože když je mi zle, tak jsou pro mě nejhorší 3 věci: maso, mléko, syrová zelenina. Nejen to. I když si vlastně pohlídám, co jím, tak se může stát, že to ty střeva prostě odmítnou. A jak rychle to šlo dovnitř, tak rychle to jde ven. Já mám maso opravdu ráda, dřív bych vám byla bývala řekla, že medium-rare steak je moje nejoblíbenější jídlo, ale už tomu tak není. Teď se snažím jíst více vegetariánsky a zeleninu převážně tepelně upravenou. Kolikrát ani jíst nechci. Nejen, že nemám sílu si to jídlo připravit. Já nemám ani chuť se do čehokoli zakousnout. Nesmím taky zapomenout na to, že radši budu hladová, než mít několik desítek minut a někdy i hodin křeče a bolesti, v lepším případě jen v posteli.
Ale abych to zakončila trošku s humorem, tak přispěju debužírovací fotkou, pár dnů po propuštění z nemocnice. Světe div se, ale vůbec jsem se pak nepo…. 🙂
Les Moules a můj humr s humrovou omáčkou.
PS: Je lepší mít doma alespoň 2 WC, protože s Crohnařem nikdy nevíš, na jak dlouho to bude. 🙂
Dva týdny jsem držela dietu a víte, co jsem ztratila? Čtrnáct dnů. – Totie Fields